Ottawové
Ottawové
Poté, co Ottawové odešli s Odžibweji a Pottawatomii od pobřeží Atlantského oceánu, usadili se u Hurónského jezera. To bylo kolem roku 1400. Nejvíc se jim líbilo u ústí French River a na ostrovech jezera Hurón. Během let se museli několikrát stěhovat, ale ostrov Manitoulin vždycky pokládali za svůj trvalý domov. Ostrov stál na cestě mezi Velkými jezery a Atlantikem a Ottawové na ní pilně obchodovali. Na svých lehkých kánoích cestovali do velkých vzdálenosti. Během 30. let 17. stol. se někteří Ottawové přestěhovali k Mackinac a v roce 1649 museli opustit i Manitoulin, protože je odtud vyhnali Irokézové. Do Green Bay přišli v roce 1651. Pak se ještě v roce 1658 přestěhovali k jižním břehům Hořejšího jezera a nakonec se vrátili do Mackinacu (1670). Části Ottawů se podařilo vrátit i na Manitoulin (1690), kde zůstali až dodnes.
V Mackinacu zůstali do roku 1710 a pak většina odešla k Detroitu a Saginaw. Pak postoupili do severního Ohia a jednu vesnici měli dokonce ve Venango v Pennsylvanii. Ottawové z Mackinacu se v roce 1741 přestěhovali do Grand Traverse Bay v Dolním Michiganu a některé tlupy se usadili u jihovýchodního břehu jezera Michigan u Grand River. Další se usadili na protějším břehu jezera v Milwaukee a vesnice měli až v severním Illinois. Wisconsin a Illinois opustili tito Ottawové společně s Pottawatomii v roce 1834 a odešli do jihozápadní Iowy. V roce 1846 se oba kmeny sloučily a odešly do Kansasu.
Ohijské a detroitské tlupy se do Kansasu odstěhovali v letech 1831-34. Ottawové, kteří chtěli zůstat v Kansasu, museli v roce 1831 přijmout americké občanství, ti kdo odmítli, museli odejít do Oklahomy.
Valná většina Ottawů však zůstala v Dolním Michiganu a Ontariu.
Ottawové nepatřili mezi velké kmeny. Před rokem 1600 jich mohlo být kolem 8 000. Jelikož přes zimu nežili ve velkých vesnicích, epidemie se jim poměrně vyhýbali, přesto jejich populace klesala. V roce 1768 jich bylo asi 5 000. V pozdějších letech je bylo obtížné sečíst, protože žili různě promíchání s Odžibweji. Během kanadského sčítaní lidu (1910) bylo Ottawů na Manitoulinu a Cockburnově ostrově asi 700. Ve stejném roce napočítali Američané 197 Ottawů v Oklahomě a 2750 Ottawů-Odžibwejů v Michiganu. 683 jich žilo různě po Státech. V současnosti je v Kanadě 4 000 Ottawů, z toho většina žije na ostrově Manitoulin, Cockburn a Walpole. 10 000 Ottawů žije v USA, a ačkoliv s vládou uzavřeli celkem 24 smluv, statut kmene mají jenom tlupy Ottawa Tribe of Oklahoma (400 lidí) a Grand Traverse of Ottawa and Chipewa Indians of Michigan (900 lidí). Zbylých 9 000 Ottawů je v současnosti největší domorodý kmen, který nemá federální uznání.
Jméno Ottawa je odvozeno z algonkinského slova „adaw“ jehož překlad je „obchodovat“ - jak jinak. Střídavě se používali varianty: Atawawa, Odawa, Outaouacs, Outaoua, Tawa, Tawaw a Utawawea. Sami si říkají stejně jako Odžibwejové a Pottawatomiové – Anishinabe (Neshnabek) - „Lidé.“
Jména od jiných národů : Andatahourat, Ondatawnwat (Huróni), Dewagunha (Mohawkové), Waganhae a Waganis (Irokézové), Watawawininiwok (Odžibwejové a Wdowo (Abenakiové).
Během 17. stol. se Ottawové dělili na pět skupin: Keinouche (Pickerel), Kiskakon (Kishkakon – Medvědi), Nassawaketon (Fork People), Sable a Sinago (Skonali – Šedé veverky).
Někdo tvrdí, že Ottawové byli nevýznamní, ale opak je pravdou, mezi lety 1615-63 sehráli v dějinách Severní Americe důležitou roli. Když Američané obsadili Ohio Valley (1775), byli Ottawové již zlomeni. Francouzi nazývali Ottawy a Huróny „Nejstarší děti Ontaria.“ V Radě algonkinské aliance mývali vždy důležité slovo. Irokézové se je často snažili zlanařit na svou stranu, ale marně. Vojenskou ochranu Ottawům poskytovali Huróni, a jakou moc Ottawové měli je patrné z Pontiakovy války. Do té doby se ještě nikomu (krom Metakoma) nepodařilo zorganizovat tak rozsáhlé proti-britské povstání.
S Francouzi se Ottawové setkali poprvé v roce 1615 u French River. Bylo to v čase, kdy Champlain cestoval k Hurónům podél břehů stejnojmenného jezera. Champlain si všiml, jak skvělými kožešinami Ottawové disponují a začal se o ně okamžitě zajímat. Ottawové totiž dováželi kožešiny ze severu a ty byly pěkně husté.
Ottawové původně s Huróny válčili, ale Francouzi je ze zištných důvodů usmířili. Do obchodu se zapojili i Nipissingové a později Odžibwejové. Celý systém fungoval skvěle a Francouzi si mohli mnout ruce. Kožešiny proudili od Sault St. Marie až k řece Sv. Vavřince. Ottawové chtěli obchodovat i s Winnebagy z Green Bay. Winnebagové, ale nebyli v dobrém rozpoložení, protože jim do lovišť pronikali Odžibwejové, vyzbrojení puškami. Když Winnebagy navštívili ottawští vyjednavači, Winnebagové je zabili a snědli. Ottawové se chtěli pomstít, ale Francouzi chtěli předejít válce, proto poslali do Green Bay Jeana Nicolleta, který v roce 1634 vyjednal s Winnebagy příměří. Ale z kraje to pro něj nevypadalo dobře. Kdyby nebyl prvním bělochem, kterého kdy Winnebagové spatřili, asi by skončil na rožní, stejně jako jeho ottawští předchůdci. Tak se pro obchod otevřelo i jezero Michigan, a proto někteří Ottawové opustili Manitoulin a odstěhovali se do Mackinac. Tam společně s Odžibweji bojovali proti Assegunům a v roce 1640 je vyhnali z Mackinac Strait, do Dolního Michiganu.
Assegůnové se s porážkou nesmířili a přepadávali ottawské vesnice, kdykoliv to jen šlo. Ottawové na ně udeřili ještě jednou a zahnali je až na území Maskoutenů v jihovýchodním Michiganu. Maskouteni jejich příchod vítali, společně se jim dařilo lépe čelit Ottawům.
Po vypuknutí Bobří války, začali Francouzi své spojence vyzbrojovat. Ottawové byli stále v Mackinac, když v roce 1649 Irokézové napadali Huróny. Během dvou let urputných bojů se asi tisíc přežijících Huronů a Tionontatů zachránilo útěkem do Mackinac. Irokézové je pronásledovali i tam. Nakonec museli krom Odžibwejů Mackinac opustit všichni (1651). Přestěhovali se na jeden z ostrovů v Green Bay. Ale ani tam nebyli v bezpečí, Irokézové je napadli hned rok na to. Ottawové a Huróni vytvořili s Pottawatomii spojenectví a nastěhovali se do jejich opevněné vesnice Mitchigami. Irokézové se vrátili zase za rok (1653), ale vesnici se jim dobýt nepodařilo. Obléhání ukončili, až když jim došli zásoby. Po dalším útoku (1655) se Ottawové rozhodli, že opustí Green Bay a odejdou do Chequamegon na jihu Hořejšího jezera. Krom toho, že byli z dosahu Irokézů, měli to nyní blíže ke Kríům, od kterých měli dobré kožešiny. Ano, Ottawové přes všechny peripetie, dokázali stále zosobovat Francouze kožešinami.
I když v roce 1653 Francouzi uzavřeli s Irokézy mír, řeka Ottawa byla v moci Irokézů a Francouzi měli zákaz cestovat k Velkým jezerům. Ottawové se ani tak nevzdali. Za podpory Hurónů a Odžibwejů posílali na jih dobře vyzbrojené konvoje velkých zásobovacích kanoí. Mír mezi Francouzi a Irokézy skončil v roce 1658.
Vzdor úřednímu zákazu se dva francouzští obchodníci, Radison a Groselliers vydali na západ za Ottawy. Byli to první Evropané, kteří spatřili vody Hořejšího jezera. Francouzi strávili zimu v Chequamegon. Byl to, ale bídný čas. Kukuřici se zde nedařilo a Ottawové hladověli. Došlo to tak daleko, že jedli i mokasíny. Na jaře šli ti dva Francouzi za Dakoty.
V roce 1659 nedokázali Irokézové zastavit jednu z těch velkých flotil na řece Ottawě, a proto se rozhodli zničit místo, odkud kanoe vyplouvaly. Irokézští zvědové zjistili, že vesnice Ottawů a Hurónů lze zničit jednoduchým útokem. Problém byl v tom, že museli projít odžibwejským územím a oni se o to pokusili. Byla to však osudová chyba! V roce 1662 je napadli Ottawové, Odžibwejové a Nipissingové na západ od Sault St. Marie a na hlavu je porazili. Irokézové se už nikdy tudy nesnažili projít a na Ottawy a Huróny u Hořejšího jezera museli zapomenout. Ačkoliv se v Chequamegon Ottawům žilo kvůli nedostatku jídla těžko, obchody šli docela dobře.
V roce 1665 navštívili Chequamegon jezuité a založili tam misii pro Ottawy a Huróny, kteří přijali katolictví už před rokem 1649.
Časem se dostali Ottawové do křížku s Dakoty. Dakotové měli už dost problému s jinými kmeny a s Ottawy se jim válčit nechtělo. Proto k nim vyslali emisary, aby dali věci do pořádku. Dakotové navštívili vesnici Ottawů v roce 1669 a nesli sebou posvátnou dýmku a jiné vzácné předměty. Neví se proč, ale Ottawové posly zabili a snědli (zvláštní druh algonkinského pohostinství?). Dakotové byli takovým urážlivým chováním hodně pobouřeni a při první příležitosti chytili náčelníka Sinaga a upálili ho. Sinaga byl totiž za incident zodpovědný.
Jezuita Marquette přemluvil Ottawy, aby opustili Chequamegon a usadili se v St.Ignace, severně od průlivu Mackinac. Bylo to unáhlené rozhodnutí, protože zde operovali Irokézové a v roce 1671 St.Ignace vypálili. Misie byla obnovena a Ottawové zůstali u Michilimackinac a někteří odešli na Manitoulin.
Ottawům se přitížilo, když na trh vstoupili ve velkém Britové. Kriové už nechtěli, aby jim Ottawové dělali prostředníky a prodávali Angličanům přímo. Ottawové kupovali už jen u Odžibwejů, kteří lovili bobry až na území Assiniboinů. Podíleli se rovněž na velkém proti irokézském hnutí v roce 1687 a válčili ve velkých vodních bitvách na jezerech St.Clair a Erie. Irokézové si zkoušeli Ottawy koupit tím, že jim nabídli zprostředkování obchodu s Angličany, ale Ottawové zůstali věrní Francouzům, i když nabídka byla velmi lákavá. Zvláště poté, co Francouzi omezili obchod. Tím ztratili u svých partnerů respekt, hlavně u Ottawů. Hrozilo povstání, za kterým stáli Ottawové a někteří obchodníci byli skutečně zabiti a okradeni. Britové ještě posílili, když uzavřeli spojenectví s Irokézy.
Francouzi se pokusili obnovit starý řád založením Detroitu a Fort Ponnchartainu. Zde chtěli soustředit, co nejvíce kmenů a ovládnout opět obchod. Nabídku přijali i Ottawové z Michilimackinac. Tento projekt byl od počátku nešťastný, protože soustředění tolika kmenů na tak malém prostoru, nemohlo dělat dobrotu. Navíc tu bylo všudypřítomné pokušení v podobě levnějšího britského zboží.
Ottawové chtěli z nějakého důvodu zaútočit na Dakoty a Francouzi je přesvědčovali, aby to nedělají, ale marně, proto se obrátili na Miamie, aby jim v tom zabránili. Miamiové uvažovali, že zaútočí na vesnice Ottawů tehdy, až válečníci odejdou na válečnou stezku. Jenže Ottawy včas varovali Pottawatomiové, takže své protivníky předešli a zaútočili první. V následné bitvě padlo 50 Miamiů, z toho pět náčelníků, 30 Ottawů, francouzský kněz a dva vojáci. Pak se ještě několikrát oba kmeny střetly u Detroitu. Miamiové žádali Francouze o pomoc, ale ti si Ottawy znepřátelit nechtěli. Nakonec tomu dál správce Detroitu pan Cadillac šťávu tím, že k Detroitu i přes varování pozval Lišky. Lišky na tomto území byli doma a Ottawům to dávali jaksepatří najevo. Ottawové žádali Francouze o nápravu, ale ti nebyli schopni nic dělat, proto se Ottawové a ostatní zařídili po svém. Došlo k otevřenému boji a velké porážce Lišek u Fort Ponchartain. Ottawové se aktivně podíleli i v obou Válkách Lišek. Když už byli Lišky na pokraji vyhubení, dali se Ottawové slyšet, že „už dále takhle Lišky pojídat nechtějí!“ Později na nějaké poradě přímo požádali, aby bylo Liškám odpuštěno a Francouzi museli, ač neradi, souhlasit.
Po roce 1715 otevřeli Francouzi několik nových obchodů, ale pozvolnému krachu tím nezabránili. Dokonce i Ottawové společně se Saginaw Odžibweji začali obchodovat s Angličany (1717). V roce 1727 postavili Angličané se souhlasem Irokézů stanici Oswego, aby to tam algonkini měli blíže.
V té době se někteří Ottawové usadili u Beaver Creek v západní Pennsylvanii. Tlupy Ottawů se nyní nacházely v Mackinac, na Manitoulinu, u Detroitu a v Pennsylvanii. Detroitští Ottawové se stali v regionu dominantním kmenem. Za ta léta odloučení se některé tlupy od sebe odcizili a žili nezávisle. Ottawové z Mackinac více inklinovali k Odžibwejům, než k příbuzným a v roce 1741 se s nimi přeplavili do Dolního Michiganu a usadili se v L’Arbre Croche v Grand Traverse Bay. Některé tlupy se odtud přeplavili až na protější břeh a zůstali ve Wisconsinu.
Když začali pronikat do údolí Ohia Angličané (1745), detroitským kmenům se to moc nelíbilo. Ve velké lesní bitvě, kterou svedli Francouzi a Indiáni proti britské armádě generála Braddocka se prosadil i mladý ottawský válečný náčelník Pontiak. S Francouzi také obléhal Fort William Henry (1757), žel zde se mnoho Indiánu nakazilo neštovicemi, které zavlekli i do svých vesnic. Nemoci té zimy vyřadili všechny kmeny od Jezer z bojů. V roce 1759 padl Quebec a to byl francouzský konec, i když nějakou dobu jejich západní posádky ještě fungovaly.
Indiáni doufali, že Britové alespoň obnoví skomírající obchod, ale opak byl pravdou. Indiáni, kteří byli na evropském zboží příliš závislí znervózněli. Přispěl k tomu i nešťastný rok 1762. Léto bylo suché a díky neúrodě byl v zimě hlad. K tomu se ještě přidaly nemoci. Atmosféra v regionu houstla a do toho začal kázat delawarský prorok Neolin. Povzbuzoval Indiány, aby se vrátili k tradičnímu životu a ke starým způsobům, pak bude zase dobře. Angličané jej zvali Podvodníkem, ale u Indiánu měl úspěch. Delawaři byli sice ctěni jako nejstarší algonkini – „Dědečkové“, ale velkou politickou moc už neměli. Za to Ottawové ano, čehož využil Pontiak. Využil náboženského nadšení k založení velké proti anglické vzpouře. Pontiakova matka byla Odžibwejka, takže měl podporu i tohoto mocného kmene ze severu a navíc byl členem náboženské společnosti Metai (Společnost velké Medicíny, obdoba Midewiwin). Celou zimu putovali údolím Ohia poslové s válečnými wampumy od kmene ke kmeni a mnozí reagovali na poselství kladně. Jenže tak rozsáhlé přípravy k válce nešly utajit, takže se o něm dozvěděli i Angličané. Vrchní velitel Amherst sice nechal posílit posádku Detroitu, ale jinak to nebral příliš vážně. 27. dubna 1763 se na řece Ecorces sešla Velká válečná rada, která rozhodla o konci „Červených kabátů“ na západní straně Appalačských hor.
Povstání vypuklo v květnu, a to s takovou prudkostí, že se Angličané nestačili divit. Padlo osm z dvanácti pevností! Odolaly pouze Detroit, Niagara a Pitt. Ottawové od L’arbre Croche zůstali neutrální a později vzali pod svou ochranu vězně z Fort Michilimackinac, které zachránil Langlade.
Samotný Pontiak měl na „starosti“ Detroit, kde ho podporovali Pottawatomiové, Wyandoti, Saginaw a Mississauga Odžibwejové. Pontiak chtěl nejdříve dobýt pevnost lstí. Vzkázal veliteli pevnosti, že jej chce navštívit a pohovořit si. Se svým početným doprovodem, který měl pod pokrývkami ukryté zbraně, měl napadnout posádku. Jeho plán však vyzradila veliteli pevnosti Gladwynovi, jedna Odžibwejka jménem Catherine, údajně jeho milenka. Posádka byla připravena a brány pevnosti nepropustně zavřeny. Došlo na obléhání. Indiáni vyplundrovali okolí a Pontiak odešel shánět posily. Chtěl přivést ještě více Pottawatomiů, aby mohl Detroit neprodyšně obklíčit. Gladwynovi nebylo do zpěvu, protože zásoby jídla v pevnosti stačili maximálně na tři týdny. Poslal vzkaz se žádostí o pomoc do Fort Niagary. Mezitím kapitán Campbell a nadporučík McDougal odešli dobrovolně za Pontiakem, aby s nim jednali o příměří. Pontiak je sice vyslechl, ale vzal je do vazby jako rukojmí se slibem, že se jim nic nestane. Zkušenému náčelníkovi došlo, že je musel někdo zradit a dal pokyn svým válečníkům, aby zjistili, kdo to byl. Stopy vedly až k nešťastné Catherine, která byla tou dobou v pevnosti. Gladwyn ji musel nakonec vydat, protože Pontiak měl jako rukojmí jeho dva důstojníky. Catherine byla odvedena k náčelníkovi, kde byla zbita, ale ne zabita! Zbytek života strávila jako psanec bez domova, nenáviděna svými lidmi. Nakonec skončila jako alkoholik a zemřela všemi opuštěna. Jeden z Odžibwejů pak zabil kapitána Campbella. Pontiak byl nešťastný, že se mu nepodařilo dodržet slovo, zajistit rukojmím bezpečí. Na oplátku proto nechal uniknout nadporučíka McDougala. Pontiak ještě doufal, že pomůžou Francouzi, ale ti vzkázali, že už s Angličany nebojují, ale poskytli náčelníkovi alespoň proviant.
13. května vyplulo od Fort Niagary dvacet loděk s 96 muži a proviantem na pomoc obleženému Detroitu. 28 května dorazili k Point Pellee na jezeře Erie, kde se utábořili. Tam je napadli Wyandoti a donutili je k ústupu. Padlo 56 Angličanů, 4 byli zajati a zbytek uprchl na dvou lodích. Přeplavili se přes jezero s cílem vyhledat pomoc ve Fort Sandusky. Místo kýžené pevnosti však našli jen spáleniště. Pak se, co nejrychleji vrátili do Niagary.
O dva dny později připlula k Detroitu loď s anglickými vlajkami. Vodní brána pevnosti se otevřela a naproti lodi vyjel lodivodský člun se dvěma vojáky. Jaké překvapení, když na vojáky začali z lodě skákat Indiáni. Díky jejich nedočkavosti, byla odhalena další Pontiakova lest. Z pevnosti vyplul škuner Beaver a palbou s kánonu zahnal Indiány na útěk.
Mezitím připloval k Niagara Portage jiný škuner, tentokrát opravdu anglický. Po vyřízení nejnutnějšího, nabral kapitán kurs přímo k Detroitu. 23. června doplul až k ústí Detroit River, kde se dostal do bezvětří. Tu noc na loď zaútočilo asi 800 válečníků, ale posádka byla ve střehu a útočníky odrazila. Bezvětří trvalo až do 30. června a do té doby musel Detroit hladovět. Indiáni se ještě pokusili škunery zapálit tak, že proti nim vyslali zapálené vory. Ani tento plán nevyšel.
Detroit byl posílen o 280 mužů, včetně zkušených Rogersových harcovníků. Po cestě z Niagara Portage napadl kapitán Dalyell vesnici Wyandotů, ale ztratil přitom 15 mužů. Chuť k boji však neztratil a vyžádal si od velitele pevnosti povolení napadnout přímo Pontiakovu vesnici. Povolení dostal a druhý den za svítání na vesnici zaútočil. Během úporné bitvy padlo přes 70 Angličanů a 40 jich bylo zraněno. Padl i velitel Dalyell, který v boji doslova ztratil hlavu. Kdyby nebylo Rogersových Rangers, kteří kryli anglický ústup, kdoví jak by to dopadlo. Po téhle bitvě na Bloody Creek, boje u Detroitu ztratili na intenzitě. 31 října uzavřel Pontiak a Gladwyn příměří a náčelník odešel do zimní vesnice na horní Maumee v Indianě.
Fort Pitt se zachránil tak, že Šavani a Delawaři, kteří jej obléhali, byli záměrně nakaženi neštovicemi, zvláště zákeřným způsobem. Indiánům byly, coby dary zaslány infikované pokrývky. Dílo zkázy pak na sebe nedalo dlouho čekat.
V listopadu byl Amherst odvolán z pozice vrchního velitele a na jeho místo nastoupil Thomas Gage, který okamžitě reformoval vztahy mezi koloniemi a Indiány. Obnovil dodávky zboží a zvýšil výkupní ceny za kožešiny. Povstání se začalo hroutit. V létě 1764 vyrazil k Detroitu plukovník Bradstreet s 1 200 muži. K Niagaře dorazil v červenci a svolal tam velkou mírovou poradu. Odtud jej k Detroitu doprovázeli Mississaugové a Kaughnawaganové. Pontiak byl stále na Maumee a bez jeho vedení opustili Wyandoti, Odžibwejové a Pottawatomiové okolí Detroitu. Bradstreet se rozhodl, že na Pontiaka zaútočí přímo, ale náčelník mezitím rezignoval a vzkázal, že o míru bude jednat v Detroitu. V červenci 1766 v New Yorku podepsal mírovou smlouvu a slíbil, že už nikdy proti Angličanům válčit nebude. Posléze se v Ontariu sešel s Ottawy a Illinoi, kteří byli jeho rozhodnutím více než zklamání. Pontiak se dokonce dostal do potyčky s náčelníkem Illinoiů, Matačingou, kterého nakonec pobodal nožem, ale nezabil. Pontiak opustil Detroit v roce 1767 a usadil se na řece Kankakee v severním Illinois. V dubnu stejného roku se rozhod, že v St. Louis navštíví svého dávného francouzského přítele, St. Ange. Po několika dnech, i přes varování že to může být nebezpečné, odešel do illinoiské Cahokie. 20. dubna se Pontiak i se svým osobním strážcem v místní obchodní stanici opil a pohádal se mladým Illinoiem, jménem Pina, což byl Matačingův synovec. Když Pontiak vyšel z budovy ven, Pina jej následoval a vrazil starému náčelníkovi do zad tomahawk, pak jej dorazil nožem. Osobní strážce tomu nemohl zabránit, protože byl také namol. Na ulici Cahokie tak v blátě dodýchal jeden z největších indiánských náčelníků. St. Ange pak tělo přítele pohřbil na neznámém místě ve Fort St. Louis. Říká se, že vraždu objednal majitel obchodu v Cahokii, Williamson za soudek rumu. Měl prý podezření, že Pontiak opět organizuje povstání.
Ottawové pak svého náčelníka pomstili, tím, že společně s mnoha jinými kmeny téměř vyhladili Illinoie – Peorie. Zahnali zbytek kmene do jejich pevnosti na Starving Rock a obléhali je. Díky tomu dostalo místo i svůj název Starving Rock – Hladová skála. Peoriů se zachránilo jen 300.
Se smrtí Pontiaka začal upadat i národ Ottawů. Věrni jim zůstali akorát Wyandoti. Britové jim nikdy neodpustili porážku, kterou jim způsobil Pontiak a jako obchodní zprostředkovatele je znemožnili tím, že kupovali zboží přímo od Odžibwejů. Mstili se i jinak, a to paradoxně na těch nevinných. Tlupa L’Arbre Croche se na povstání nepodílela a dokonce pomohla britským zajatcům, přesto je Angličané záměrně nakazili neštovicemi, jako před léty, Šavany, Delawary a Mingy. Darovali místním Ottawům jakousi cínovou krabici se slovy, že ji mají otevřít až ve své vesnici. Když to udělali, zjistili, že je v krabici jen nějaký prach. Zanedlouho ve vesnici vypukla epidemie.
Ottawové se zapojili i do války o Ohio, jak proti Angličanům, tak později proti Američanům. Se Spojenými státy podepsali první smlouvu ve Fort Macintosh (leden 1785), která stejně neměla žádnou cenu. Anthonyho Waynea, který pak dělal v Ohiu „pořádek“, nazývali Ottawové ‚Chenoden‘ – Vichr. Po porážce indiánské aliance u Fallen Timbers (1794), odstoupili Detroitští Ottawové svou zemi a chtěli se přestěhovat k L’Arbre Croche, ti je však odmítli.
V roce 1808 navštívil Mackinac Tenskwatawa a mnozí Ottawové mu naslouchali, i když dávali přednost vlastnímu náboženství ‚Metai‘. Poměrně velká skupina Ottawů a Odžibwejů se pak šla do Prorokova města podívat, byli ale zklamání. Té kruté zimy panoval ve vesnici hlad a nemoci, na které podlehlo i několik Ottawů. Návštěvnici pak vesnici znechuceně opustili.
Ve Válce 1812 bojovali Detroitští Ottawové. Společně s Wyandoty stáli po boku Tekumseha až do jeho smrti v bitvě na kanadské Temži (1813). Pomáhali také Britům hájit před Američany Michilimackinac. Mír nakonec podepsali v Greenville v roce 1814.
Od té doby uzavřeli jednotlivé tlupy s Američany mnoho smluv. Ztratili většinu své půdy a mnozí se smísili s jinými kmeny. Získat statut kmene se podařilo jen dvou tlupám. Podařilo se jim ještě vyhrát jakýsi majetkoprávní spor, jinak Ottawové jako kmen úředně jakoby ani neexistovali, přestože je jich dnes několik tisíc.
Internet a Discshowel com - Nahkohe